Ahoj, jmenuji se Kuký a do rodiny jsem se dostal cíleně. Byl jsem jako dárek k narozeninám od své paničky jejímu tehdejšímu příteli (který zaplať pánbůh za měsíc odešel). Vůbec se o mě nestaral a chtěl, abych všechno uměl hned a to si mě prý přál. A tak jsem zůstal s paničkou sám. Každý den, co přišla z práce domů, tak mi otevřela dvířka klece a až do okamžiku, kdy šla spát, jsem byl s ní venku, na rameni, v kuchyni při vaření, pomáhal jsem ji uklízet (samozřejmě jsem jí i přidělával práci v podobě hovínek). Rád jsem i tancoval, když někdo klepal nehty o stůl :). Chtěl jsem být s paničkou pořád. Pokaždé, když jsem byl zavřený dlouho, jsem se začal škubat, aby si panička všimla, že je něco špatně a aby mě zase měla u sebe a pusinkovala mi hlavičku. Po necelých dvou letech si ale našla druha svého druhu a to se mi moc nelíbilo. Začal jsem se škubat ještě víc, i když mě pořád pouštěla ven. Jednou to zašlo tak daleko, že jsem si ukousal letky a ocas tak, že jsem do dalšího přepeření nemohl létat. Tak mi panička navrtala na stěnu garnyž, který byl hned u gauče. Mohl jsem za ní dojít. pěšky. Jejího druha jsem opravdu neměl rád, i když se mi snažil hodně věnovat. Pak najednou už zase nebyl a paničku jsem měl sám pro sebe… Netrvalo ale dlouho a přišel jiný druh. Ten se mi věnoval, jako bych byl jeho, nosil mi pamlsky, hrál si se mnou, ale přes to všechno jsem se ho snažil čas od času ode mě odhánět… Uběhlo pár měsíců a panička domu přinesla malý uřvaný uzlíček, okolo kterého se začal točit celý svět. I přes to se mi panička snažila věnovat, ale už to nebylo ono. Začal jsem postupem času být zlý i na ni. Když uzlíček řval, řval jsem i já a panička z toho byla nešťastná. Když mi měnila misky na jídlo nebo pití, pěkně jsem ji poštípal. Štípal jsem ji, i když mě chtěla vzít z klece, nebo mě do ní vrátit. Chtěl jsem jí dát najevo, že jsem tu taky, aby si mě všímala tak jako dřív. Ale čím víc jsem ji kousal, tím víc jsem byl za trest zavřený v kleci. Nechápal jsem to… Když malý uzlíček povyrost a už tolik neřval, začala mě panička pouštět zase víc, i když jsem ji štípal, byl jsem stále venku a pokukoval po tom chodícím uzlíčku. I když se nás panička snažila skamarádit, několikrát jsem ochutnal uzlíčkův prst. Ale neštípl jsem ho. Panička se kolem něho motala pořád víc než u mě, a tak jsem uzlíček kousnul víc, až začal zase řvát. Paničce se to nelíbilo a zase jsem byl spíše zavřený. Panička byla nešťastná a pořád plakala a jednoho dne mi řekla, že mě odveze někam, kde se to jmenuje Laguna a že se tam budu mít dobře, budu tam mít hodně svých kamarádů a i spoustu těch lidských. Že se o mě dobře postarají. Že nemůžu být doma na všechny takhle zlý… A tak jsem se ocitl u vás. Ještě se vás trochu bojím, je tu spoustu nových zvuků, nových tváří, ale myslím si, že mi tu bude fajn. Dostal jsem už dokonce svého osobního kamaráda, se kterým teď sdílím jednu domácnost, zdá se být fajn, ale máme spoustu času na seznamování 🙂 přece jen mi letos bude 6 let a ještě spousty let tu s vámi budu 🙂